Hlavní myšlenkou návrhu bylo vytvořit intimní prostor oddělený od okolního ruchu zoo. Vytvořit klidnou “oázu”, která by svou uzavřeností poukazovala na izolovanost skutečné Tasmánie, jež díky svému renomé a možná i ďáblům medvědovitým unikla intenzivní pozornosti kolonistů a uchránila tak své přírodní bohatství. Připodobnění k Darwinovu kráteru je prostředek, jak toho docílit a zároveň ozvláštnit expozici.
Výběh klokanů byl naopak koncipován jako protipól této uzavřenosti a prezentuje kulturní krajinu Austrálie stiženou vlivem člověka. Prostor výběhu komunikuje s okolními stavbami a působí jako veřejná zeleň.
Inspirací pro návrh expozice Tasmánie je skutečný Darwinův kráter ležící u západního pobřeží Tasmánie v Národním parku Franklin-Gordon Wild Rivers. Je jediný tohoto jména na světě. Další kráter stejného jména už je jen na Měsíci.
Cca před 800 tisíci lety dopadl tehdy ještě na území Austrálie meteorit o velikosti zhruba 30 – 50 m. Samotný “bolid” nebo jeho zbytky se dodnes nenašly. Tato událost významně ovlivnila vývoj v oblasti dnešní Tasmánie ještě statisíce let poté. Sklo, které se při dopadu meteoritu vytvořilo z okolních hornin, využívali pro své nástroje a šperky paleolitičtí lidé kteří díky své separaci od pevniny přežili až do 19. stol., kdy je jako tamní Aboridžince vyhladili bílí kolonisté. Aboridžinci obývali velké množství jeskyní západní Tasmánie, kde se dochovalo mnoho jeskynních maleb. Osud těchto lidí připomíná i osudy velkého množství živočišných druhů Austrálie, které nepřežily vpád “evropské civilizace”. Spojitost Darwinova kráteru a “kráteru” České kotliny je nejen ve vzdálené podobě morfologie terénu, ale i v přítomnosti českého sopečného skla, Vltavínech. Tyto reálie jsou z části v expozici připomenuty v umělé jeskyni a na malém náměstíčku před vstupem do expozice několika interaktivními a edukačními prvky spojenými s kulturou Aboridžinců.
